Na nádraží v Manali dorážíme v 11:30, ale autobus není vidět. Když jsme ho našli, byl už skoro plný. Dle pokynů jsme dali batohy na střechu. Těsně před odjezdem Karel odchází koupit něco k jídlu. Najednou však autobus startuje, krátce zatroubí a jede! Křičím na řidiče, aby zastavil. To sice udělal, ale když jsem ho prosila, aby chvilku počkal, že tady není můj manžel, tak mi suše odvětil, že na nikoho čekat nebude, že je čas jet a významně si poklepal na hodinky. Běžím Káju hledat. Autobus túruje a čeká jen na to, až se uvolní odjezdová brána. Naštěstí Karel stojí u prvního stánku a již platí. Další nákupy již rezolutně zakazuju a táhnu ho za ruku k odjíždějícímu autobusu. Indové se smějou, až se za břicho popadají, ale my jsme v autobuse a to je hlavní.

Cesta vede po celkem hezké a relativně široké asfaltce, jedeme přiměřeně rychle po velmi strmých serpentinách a bez potíží, až k místu, kde se vytvořila zácpa mnoha autobusů a náklaďáků. Jeden náklaďák se rozbil na tak úzkém místě, že mohou kolem něj projet jen osobní vozy. Vše ostatní se štosuje na obou stranách silnice a ti vzadu, kteří neznají situaci, troubí na ty vepředu, aby jeli. Začíná se organizovat soustava couvání a popojíždění, aby se uvolnil průjezd pro osobní vozy. Mezitím někteří Indové opravují náklaďák a jiní upravují rozmočenou cestu, aby se nepojízdný vůz dal předjet. Asi po půl hodině se kolona vozů opět rozjela za svým cílem.

Bohužel skoro zároveň s touto radostnou událostí začalo pršet a naše batohy na střeše mrzutě moknou. Když jsme asi po 20 min. konečně zastavili, byly batohy i všechny věci totálně promočené. Ještě za deště jsme je sundali ze střechy a dali dovnitř autobusu. Nikdo se neodvážil proti tomu protestovat. Když přestalo pršet, tak Indové přes zbytek promočených zavazadel natáhli plachtu. Do vesničky Keylong, kde máme přespat, jsme dorazili zároveň se setměním.

Ráno měl autobus odjíždět v 5h ráno, a tak už kolem 4:45 jsme stáli nastoupení před zeleným autobusem v domnění, že je to náš včerejší autobus. Před busem se ale začali scházet jiní lidé, než kteří s námi cestovali včera. Viděli jsme ale i pár známých tváří. Autobus byl zamčený a nedočkaví cestující se do něj začali dobývat. Nastal úprk k našim sedačkám. Byla jsem rychlejší, ale nějaký Ind se začal na mě dotírat, že toto je jeho místo, že jede už z Dillí a že tady seděl včera. To samé se stalo i Polkám před námi a několika dalším cestujícím. Nejdříve jsem vzhledem k barvě autobusu byla přesvědčená, že je to náš včerejší autobus. Ale při bližším ohledání vidím, že tu není včerejší rozbité okénko, kterým na mě pršelo, a že místo jednotlivých sedaček jsou zde lavice. Je to jiný autobus! Ale my jsme si přece koupili lístky až do Lehu. Indové prostě prodali stejné sedačky dvakrát. Nakonec rozhodl řidič autobusu. Dal za pravdu cestujícím z Dillí, a nám přidělil jiná sedadla vzadu, ze kterých vyhodil Indy, kteří neměli rezervaci na konkrétní místo. Nakonec jsme se všichni vešli a nikdo nemusel stát. Bohužel však přidělené sedačky nejsou vhodné pro 188 cm velkého Evropana. A to nás dnes čeká 16h jízdy!

Cesta by byla celkem příjemná, kdybychom nebyli tak moc ospalí, kdybychom seděli na svých včerejších sedačkách, kdyby cesta netrvala tak strašně dlouho. Většinou se jednalo o velmi slušnou asfaltku, nebo poměrně širokou prašnou cestu. Na rozdíl od bolivijské "cesty smrti" je zde drtivá většina potoků svedena do kanálu pod silnici, a proto autobus nemůže po kluzké silnici sklouznout na dno srázu tak snadno. Během jízdy jsme každou chvilku projížděli kolem skupin Indů, kteří spravovali silnici. Velké díry vyplňovali kameny a okraje silnice betonovali, aby se nebortila. Přes ústa měli šátek, aby alespoň trochu zabránili usazování výřícího se prachu a motorových splodin v plicích. Je to sice hrozná práce, ale jízda je pak mnohem bezpečnější.

Včera nám na střeše batohy sice kvůli indické liknavosti promokly, ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Dnes totiž začala pomaličku vytékat nafta ze sudu na střeše. Spousta jí tekla dovnitř autobusu skrz střešní nýty. Pravidelně jsme otírali sloupek, u kterého jsme seděli a po kterém nejdříve mírně, a pak již velmi hustě tekla mazlavá smradlavá hmota. Naštěstí naše batohy byly tentokrát uvnitř autobusu. Jsou tedy pošlapané a okopané od cestujících, ale nafty byly ušetřeny.

Cesta byla nepříjemná ještě v tom, že na přestávce v Keylongu jsme spali jen asi 3 hodiny a únava z nevyspání byla silně znát. Každou chvilku nám hlavy padaly jednou nalevo, jednou napravo. Spánek to však bohužel ani v nejmenším nebyl. Vrcholem všeho byla chvilka, když Karlovi při přejíždění jednoho výmolu spadla hlava dopředu na madlo sedačky před námi. Trefa byla přesně do nosu a měl štěstí že nebyl přeraženej. Od té doby jsme už neusnuli ani na chvilku.

Text: Karel Wolf (karel.wolf@centrum.cz)