Autobusy jsou označeny číslicemi a nápisy cílové stanice. Čísla jsou sice latinkou, ale nápisy pouze v hindí. Je tedy třeba nejdříve zjistit, které číslo autobusu jede tam, kam máte namířeno. Číslo i směr autobusu vám vždy ochotně poradí místní taxikáři, nebo kterýkoli dobře informovaný Ind. Pak již stačí postavit se s ostatními na zastávku a čekat, až zastaví správné číslo autobusu. Někdy to ale může být i jinak, většinou tehdy, když zrovna spěcháte na vlak.

Čekáme na zastávce společně s Indy, autobus se blíží, ale nezastaví, i když je téměř prázdný. Všíchni jsou překvapení. Nevadí. Na další autobus již zuřivě máváme, ale opět projel a další také. Indové nám radí jít na další zastávku. Během chůze jeden autobus, který jel naším směrem, zastavil na červenou. Běžíme k němu, a Karel dokonce stačil i nastoupit. Já jsem však zůstala na silnici, mezi dvěma proudy projíždějících aut. Autobus zrychluje. Karel se chystá vyskočit za jízdy, já běžím za autobusem a křičím na něj, ať zůstane. Velmi komická situace pro přihlížející kolemjdoucí. Bílá žena s velkým batohem se honí za autobusem, ve kterém se veze její bílý muž.

Na další červené se mi podařilo autobus doběhnout, Karel vystopil a autobus se zase rozjel. Tentokrát běžíme mezi auty oba dva. Za půl hodiny nám jede noční vlak do Aurangabádu a pěšky to již nestihneme. Naštěstí doprava je v Bombaji velmi hustá, a tak nakonec nastupujeme v další zácpě a odjížíme správným směrem oba dva.

Text: Petra Bielinová (petra.bielinova@gmail.com)