UKÁZKA Z KNIHY: Jan Burian - Sága o cestě na Island

Není tolik času, aby člověk objel celý svět. Není tolik času ani na to, aby důkladně poznal zemi vlastní. Není pomalu ani čas na lidi, které má člověk rád, ani na knížky, které nezná… Spočítal jsem si ovšem, že se více než sedm a půl dne (180 hodin) za rok dívám na zprávy v televizi. To je pro normálního pracujícího čtvrtina dovolené, a když k tomu připočítám čtení novin, je půlka dovolené pryč. Co s tím?

Naučit se žehlit, abych při zprávách mohl alespoň něco důležitého dělat? Jednodušší bude, když navštívím zemi, která mě láká nejvíc, řekl jsem si. A pojedu tam třeba jen proto, že se tam rodí nejvyšší lidé, je tam nejčistší vzduch, občané se dožívají nejvyššího průměrného věku a vydávají nejvíc knih na jednoho obyvatele na světě. Můj výběr měl jen jednu malou vadu – ta země je taky nejspíš nejdražší v Evropě. Turistický průvodce se obrací na podstatně bohatší švýcarské a německé turisty: Když se uskrovníte, můžete prožít pěknou dovolenou… Kde jenom najít někoho, kdo ze mne udělá většího Švýcara a Němce, než jsem…

S přesvědčením, že štěstí sedá na lidi jako já, jsem se jednoduše ponořil do příprav a poznenáhlu se začal vzdalovat reálnému životu. Moje blízké osoby mě jako obyčejně respektovaly, sem tam, když už to jinak nešlo, mě i vyslechly, ale občas jsem měl pocit, že se o mě trochu začínají bát. Třeba když se mě zeptaly, co zrovna čtu, a já řekl, že o ovci, která se zatoulala na skaliskách a nemůže dolů, a o lidech, kteří se rozhodují, jestli tam pro ni mají vylézt, nebo ne.

V naší takzvané rušné době, kdy kolem zuří transformace, privatizace či restituce, kdekdo kdekoho žaluje u soudu a chystají se volby, demise, inaugurace a jiné mesaliance, může se leckomu zdát, že se svými ovcemi nejsem zrovna aptudejt. Pan místopředseda Kalvoda mě dokonce v jedné televizní debatě nazval pasivním občanem, neboť jsem pravil, že mě osobně diskuse na téma nonprofitních organizací nezajímají. Nerozumím jim a jako volič jsem si na to zvolil příhodné osoby, které to, doufám, ve své pracovní době udělají za mne.

Pasivní občan… A to jsem ještě ani popravdě neřekl, že mě ty ovce zajímají mnohem víc.

Našel jsem řešení: nedostatek financí nahradím vyšší produktivitou práce a – co si budeme nalhávat – konexemi.

Nedlouho po mém rozhodnutí vydat se na ostrov jsem shodou okolností (!) dostal pozvánku na islandský večer Severské společnosti a tam se mohl seznámit s lidmi nejdůležitějšími – s paní Helenou, která je stálým, nezplnomocněným, nicméně o to nepostradatelnějším velvyslancem všeho islandského u nás, s paní Lidmilou, předsedkyní islandské sekce oné společnosti, a s řadou dalších bytostí, které sice ve skutečnosti žijí mezi námi, ale duchem jsou tu jen částečně. V duchu se potulují po lávových polích a žijí z minulých či příštích návštěv této prachpodivné země. Vetřel jsem se mezi ně a ony mě vybavily na cestu radami, knihami, mapami, adresami a především vírou, že to bude stát za to a že koneckonců nic lepšího, než jet na Island, vlastně ani nemůžu udělat. Jen paní Helena, nejzkušenější z nich, mi hned na první návštěvě opatrně řekla:

"Ale pozor, abyste nebyl zklamán, i Island se mění, i tam jsou dneska McDonaldovy jídelny a tak."

"Já se toho nebojím," řekl jsem domýšlivě. "Nejsem zas takový snílek, jak vypadám."

A paní Helena se jen tak lehce usmívala, protože věděla svoje.

… Dimmuborgir…

Naše průvodkyně Kristin o té "bráně do dalekého světa" říkala opak:

"Je to brána do království skřítků."

"Vy opravdu věříte na skřítky?" zeptal jsem se pohotově. Řekla, že jen tehdy, když se jí to hodí.

"Very scientific!" poznamenal norský psycholog, který nás odposlouchával. A pak jsme všichni psychologicky zmlkli protože nás ty pratvary černých skalisek přemohly. To ony vedly další dialogy, postávaly proti sobě jakoby zastaveny v pohybu a jediné, co jsem v tu chvíli mohl, bylo vzpomenout si na Thórbergura Thórdarsona a jeho "mluvící" kameny. Tyhle kameny spolu rozmlouvaly docela určitě, ale my jsme byli svědky jejich slov jen v nějakém trapně nepatrném zlomku času. A tak bych spíš řekl, že v Dimmuborgiru je další brána do světa trpasliků, a ti trpaslici, to jsme byli zaručeně my.

Very scientific!!!

… Thórbergur Thórdarson, Kameny mluví…

Nejvíc jsem si prohlížel Měsíc. Zdálo se mi, že je docela blízko a že by se na něj dalo dohodit kamenem, kdyby člověk stál na Kamenném nose, když Měsíc právě za ním vycházet. Problém však byl v tom, jak se dostat na Kamenný nos. Dohodit na Měsíc, to by už bylo snadné.

… a ještě konec knížky

V autobuse směr mezinárodní letiště v Keflavíku jsem seděl vedle řidiče. Míjeli jsme naposledy lávová pole, a také místo, kam jsem před několika dny vyhodil z okna ohryzek, pak zastavil, vrátil se pro něj a raději ho zase sebral. Nějak mi do té lávy nepasoval.

Vracel jsem se domů a byl jsem zaručeně úplně jiný než dřív.

A nad palubní deskou autobusu, pár centimetrů před mým obličejem, se na šňůrce houpala plyšová figurka tlustého vikinga. Na hlavě měl velkou rohatou helmu…