Cestovatelský festival KOLEM SVĚTA - Praha, Brno

Chcete-li nějakým způsobem přispet ke zdaru cestovatelského festivalu Kolem světa, pište prosím na emailovou adresu: . Budeme rádi, pokud ze svých cest připravíte zajímavé projekce s vlastním komentářem a zajímavou hudbou. 

Cestopisné projekce (diashow) RNDr. Karla Wolfa

Máte-li zájem do svých prostor (školy, kulturní domy) objednat projekce připravované Karlem Wolfem, využijte email karel.wolf@centrum.cz nebo telefon: 605 561417.

Rozhovor s Karlem Wolfem ze dne 27.10.2008 v pořadu Světadíl věnovanému Malawi. Okno maximalizujte a posuvníkem se přesuňte na čas 1:41:20.

Rozhovor s Karlem Wolfem, leden 2004

"Prožil jsem Cestu smrti", vzpomíná cestovatel Karel Wolf na nejnebezpečnější silnici světa. Někdy stál uprostřed krásného obrazu, jindy šlo o život.

Ve volných chvílích objíždí česká města, promítá diapozitivy a vypráví o svých cestách. „Většina kultur, s nimiž jsem se setkal, je už naší společností více či méně ovlivněna,“ říká. „Samozřejmě čím méně je poznamenána, tím je pro nás zajímavější.“ Biolog a nezávislý cestovatel Karel Wolf (27) navštívil řadu exotických zemí a poznal tvrdý život jejich obyvatel. Teprve pak si prý člověk uvědomí, jak jednoduše se žije v Evropě.

Jak jste se stal cestovatelem?

V roce 2000 jsem se zúčastnil světového setkání starších skautů v Mexiku. Jelikož jsme investovali značné peníze do letenek, rozhodli jsme se po absolvování čtrnáctidenního tábora zůstat a podniknout nějakou expedici. Dali jsme dohromady čtyřčlennou skupinu a vyrazili na Yucatan. Nakonec jsme zavítali i do Guatemaly, neboť jsme měli spoustu doporučení, že je to fantastická země, jeden z posledních indiánských států ve střední Americe. Navíc je velmi jednoduché se tam dostat, stačí zažádat na ambasádě v Mexiko City a zaplatit 10 dolarů.

Které země jste navštívil a jaká místa na vás nejsilněji zapůsobila?

Po návratu z Mexika a Guatemaly jsme najednou cítili prázdno a uvědomili jsme si, že cesta není jen o samotné realizaci, ale především o přípravách. Okamžitě jsme začali plánovat další cestu a přesně za rok jsme odjeli na dva měsíce do Indonésie. Nafotografovali jsme spoustu krásných diapozitivů a pořizovali také zvukové nahrávky, z nichž vznikly cestovatelské přednáškové pořady. Další rok jsme strávili 45 dní v Bolívii, 10 dní v Argentině a tři dny v Chile, letos měsíc v Maroku.

Asi nejvíc na mě zapůsobila polopouštní krajina bolivijské náhorní planiny Altiplan, kde kvetou nádherné kaktusy, všude kolem tryskají sopečné gejzíry, koupali jsme se v termálních pramenech, ačkoli vál silný vítr o teplotě 5 stupňů, přitom jsme se dívali na bělostným sněhem pokryté vrcholy sopek vysokých 6500 metrů – připadal jsem si jako uprostřed panoramatického obrazu vystřiženého z kalendáře, který se rozprostírá 360 stupňů dokola.

Co vlastně na svých cestách hledáte? Dobrodružství, zábavu, poučení? Přírodní krásy, kulturní památky nebo zajímavé lidské osudy?

Spíš by se dalo říct, co mi toulky po světě dávají: je to hlavně rozhled a životní nadhled. Zjistíte, že spoustu věcí vůbec nepotřebujete. Když máte hodně peněz, koupíte si nové auto, se kterým máte samé starosti a nakonec vám stejně doma zrezne. Oproti zážitkům z krásných cizích zemí se o něm taky těžko někomu vypráví. Cestování vám úplně změní hodnoty. Poznáte-li domorodce, kteří pasou pár zvířat a vystačí s obyčejnými brambory a suchým trusem na otop v nadmořské výšce 4000 metrů, kde nerostou žádné stromy, pochopíte, že se v porovnání s námi mají úplně stejně dobře, protože milují krajinu svého domova a nechtějí žít jinde.

Co vás nejvíce upoutalo na životě asijských či latinskoamerických etnik?

V Guatemale jsme například navštívili vesnici Todos Santos, kde žije asi tisíc obyvatel a všichni do jednoho byli oblečeni ve stejných ručně tkaných krojích. U jednoho kmene v horách indonéského ostrova Sulawesi jsme se zúčastnili pohřebních slavností, při nichž bylo obětováno několik desítek prasat a vodních buvolů, takže to tam vypadalo jako na obrovských jatkách. Přímo šokováni jsme byli podmínkami, v nichž pracují dělníci v okolí sopky Kawah Ijen na ostrově Jáva. Ze sopečných fumarol tryská sirnatá pára, kterou zachytávají do chladicího potrubí, na jehož konci vytéká tekutá síra a okamžitě před očima krystalizuje. Aby ji dopravili ke zpracování, nakládají síru do stokilogramových košů, s nimiž běhají, protože je to podle nich rychlejší a nebolí je tak dlouho ramena. V očích se z výparů vytváří slabá kyselina sírová, takže strašně pálí, a pokud se sirnaté páry nadechnete, vyvolává obrovské dlouhotrvající záchvaty kašle. Všichni dělníci proto nosí v zubech mokré šátky, jakési roubíky. Mzda, kterou za tuto doslova pekelnou dřinu dostávají, je spíš almužnou, ale vládne tam tak vysoká nezaměstnanost, že jsou vděční za jakoukoli práci.

Drsné zážitky máme také z Maroka, kde jsme strávili čtyři dny v poušti a na vlastní kůži si ověřili, v jakých extrémních podmínkách žijí místní Tuaregové. Většina turistů přijíždí do Sahary navečer, kdy už je snesitelná teplota kolem 27 stupňů, prohlédnou si duny, přespí a odjíždí brzy ráno ještě než vyjde slunce. My jsme procestovali několik oáz a poznali pravou Saharu v běžném životě zdejších lidí, což snad ani není život, spíš přežívání. Kolem poledne vystoupá teplota ve stínu k 55 stupňům, na slunci se nedá ani odhadnout. Písek je tak rozpálený, že se po něm nedá chodit. Od půl jedenácté do půl čtvrté odpoledne nemůžete dělat nic jiného než ležet pod těžkými vlněnými stany, jimiž se chrání Tuaregové, zhluboka dýchat a pít. Za den jsme vypili 8-10 litrů vody a na záchod jsme šli jednou ráno a jednou večer – zbytek jsme vypotili, aniž bychom to zaznamenali.

Je mnoho nebezpečí, jež hrozí cestovateli? Na co si musí dávat pozor?

Menších nebezpečných zážitků jsem prožil celou řadu, ale do skutečně velkého nebezpečí jsem se nedostal. Cestovatel musí mít hroší kůži, aby vším prošel a nenechal se vyvést z míry. Prožité nebezpečí nesmí ovlivnit další cestování.

Když jsme přejížděli z Mexika do Guatemaly, podařilo se nám díky dobrým informacím vyhnout cestě přes prales, kde operují bandité z Chiapasu ozbrojení střelnými zbraněmi a hrůzostrašnými mačetami. Nezřídka se stává, že přepadnou auto nebo autobus, nechají všechny vystoupit, seberou věci včetně bot a s vozidlem ujedou. Takovým nešťastníkům pak nezbývá než dojít bosi třeba 20 kilometrů do nejbližší vesnice pro pomoc. Informace jsou pro cestovatele vůbec životně důležité, aby se třeba nevydal do země, kde zrovna vypukla občanská válka, jako se to stalo mému kamarádovi v Bolívii rok poté, co jsem ji navštívil a nesetkal se se sebemenším problémem.

V Indonésii jsem se zase strašně lekl obrovského hada a od té doby nechodím pralesem jako první (smích). Ovšem kapitola sama pro sebe je cesta autobusem, který sjíždí z náhorní planiny Altiplanu do nížin Amazonie (zvážní). Prožil jsem si ji, ačkoli jsem mohl připlatit a letět letadlem, a bylo to opravdové peklo. Je to nejnebezpečnější silnice na světě, které se říká Cesta smrti. Podle statistik se tu zřítí průměrně každých čtrnáct dní jeden autobus s 50 cestujícími nebo nákladní auto. Silnice je v některých místech široká 3,60 metru, přičemž šířka autobusu je 3,40 až 3,50 metru. Člověku se dělá zle, když se podívá z okénka a vidí rezervu 10 centimetrů a pod sebou tisíc metrů hluboký skalní sráz. Místní lidé, kteří takto cestují běžně, se jenom usmívali a bavili se tím, jak se turisté bojí. I když se nedaly přehlédnout, ještě nás vesele upozorňovali na čerstvé kříže nebo místa, kde padající autobus prorazil průsek pralesem. Psychika dostala zabrat, poprvé jsem se začal ptát sám sebe, proč lezu na taková místa, a myslel jsem na to, že až zůstanu zasypaný pod srázem v Bolívii, nikdo po mě ani nevzdechne. Nejhorší bylo vědomí, jak jednoduché je ztratit lidský život. Do autobusu nasedne řidič, který se minulou noc zapomněl s partou kamarádů v hospodě, je na něm na první pohled vidět, že má ještě trochu v hlavě, celou noc nespal a navíc s sebou nevzal parťáka, který je na tuto dvacetihodinovou jízdu pravidlem. Nechce přijít o práci, a tak prostě sedne za volant.

Cestování jistě není levná záležitost. Jak řešíte financování?

Je to levná záležitost, záleží na tom, jaké má člověk priority. Já mám minimální náklady na život, nechodím do večerních podniků, takže za deset měsíců našetřím padesát tisíc. Zpáteční letenka do Indonésie mě stála kolem 19 000 korun a samotná dvouměsíční cesta 350 dolarů, v přepočtu nějakých 12 000 korun, které vystačí na krásné pohodlné cestování, jídlo, ubytování, suvenýry i přesuny lodí. Hlavní je zaplatit letenku a potom vyjde život v těchto zemích levněji než doma.

V jakém stadiu je váš plán cesty kolem světa?

Ve fázi intenzivních příprav, základní itinerář s rozpisem cesty po týdnech už je hotov. Odjíždíme v listopadu 2004 minimálně na rok. Chtěli bychom začít v jihovýchodní Asii, protože je finančně velmi dostupná, tzn. 2-3 měsíce zůstat v Indii, pak se přesunout na měsíc do Bangladéše, procestovat další země jako je Barma, Thajsko, Laos, Kambodža, Malajsie a dostat se tak do Indonésie, kterou jsme si velmi oblíbili. Rádi bychom se podívali také na Borneo, které je úplně odlišné od ostatních indonéských ostrovů. Podle toho, jak se nám bude dostávat sil a financí, tady buď cestu ukončíme, nebo budeme pokračovat dál…

Děkuji za rozhovor.

Petr Široký, leden 2004