Koncem ledna 2007 se vypravila do Jižní Ameriky dvoučlenná delegace Euthanasie ve složení Ladislav Tajovský a Petra Říhová; plánem byla zprvu společná cesta do Ohňové země a Patagonie, a poté již čistě pánská cesta po chilských, argentinských a bolívijských horách.

Po dvouměsíčním pobytu v Ohňové zemi a Patagonii se Petra Říhová vydala koncem března zpět do Evropy, aby ponechala svůj mužský doprovod jeho osudu. Ten se takřka naplnil počátkem dubna při pokusu o výstup na nejvyšší horu západní i jižní polokoule, 6962m vysokou Aconcaguu. Poměrně chladný výlet (teplota klesala až  k - 40°C) musel být ukončen asi osmdesát metrů pod vrcholkem zcela opuštěné hory a po strastiplném sestupu, ztrátě některého vybavení a deseti kilogramů ještě pořád trochu živé váhy se mi jako zbylému zástupci Euthanasie přes Puente del Inca podařilo přesunout se do chilské metropole Santiaga, kde jsem nabíral ztracené kilogramy a energii do dalšího pobytu v Jižní Americe.

Další cesta směrovala na úplný sever Chile a shodou více či méně pravděpodobných náhod jsem se uprostřed jedné dubnové noci ocitl na předměstí hlavního města Bolívie La Pazu rozkládajícího se na rozlehlé náhorní plošině Altiplano zhruba ve výšce čtyř kilometrů nad hladinou moře. Po několikahodinovém rozkoukávání, shánění map a vymýšlení programu jsem své kroky nasměroval do oblasti nedalekého jezera Titicaca, jednoho z divů jihoamerické přírody. Toto nejvyšší splavné jezero světa (jeho hladina leží ve výšce 3810 mnm) se rozkládá na hranicích Bolívie a Peru a nabízí neuvěřitelné přírodní scenérie doplněné o dávné památky inckých a preinckých civilizací. Z bolívijské strany jsem si jako přirozené východisko zvolil překrásné koloniální městečko Copacabana s úžasnou katedrálou a inckými památkami rozesetými po okolních vršcích. Odtud jsem se vypravil na bájný Ostrov slunce (Isla del Sol), kde jsem strávil nezapomenutelnou noc ve stanu na břehu jezera kousek od ruin inckého labyrintu a Chrámu slunce s výhledem na zasněžené panorama Královských Cordiller.

Další cesta pak vedla na peruánskou stranu jezera do města Puno a zejména na přilehlé ostrovy - plovoucí rákosové Uros jako výkvět turistické komerce a pak na Amantani, kde jsem se na noc a den nastěhoval do domku jedné domorodé rodinky. Od Titicaca vedla cesta přes centrum pradávné kultury Tiahuanaco zpět do La Pazu a pak už autobusem směrem na jih do kdysi největšího města celého amerického kontinentu, hornického Potosí. Sláva tohoto města stála a padala s bohatstvím získávaným z obrovských nalezišť nejrůznějších rud skrytých po povrchem kopce Cerro Rico, na jehož úpatí Potosí leží.

Cesta pak pokračovala autobusem směrem na západ k hranicím s Chile, kde se nachází div přírody, kterému se ve světě jen tak něco nevyrovná - obrovské (největší na světě) solné jezero Salar de Uyuni. Jedná se vlastně o vrstvu ztuhlé soli hlubokou až stodvacet metrů nacházející se na ploše stovek kilometrů čtverečních v průměrné výšce 3600 mnm. Okolní sopky dosahují výšky přes šest kilometrů a celá oblast tak skýtá pohledy,  při nichž se tají dech. Zde jsem podnikl sedmidenní výlet, jehož první část se skládala z přejezdu solného jezera terénní Toyotou s noclehy v domorodých vesničkách na jeho okraji, zatímco druhá byla vyplněna necelými třemi dny strávenými na břehu Laguny Verde pod svahem vulkánu Licancabur (5930 mnm). Ten neodolal a stal se dalším na seznamu vršků, na nichž stanula noha zástupce Euthanasie.

Od Laguny Verde jsem se přesunul do Chile (vše se odehrávalo v průměrné výšce čtyř a půl kilometrů), kde se kousek za hranicemi uprostřed nejsušší pouště světa Atacama nachází jedno z center chilského Altiplana, rázovité městečko San Pedro de Atacama. Zde jsem strávil den a noc a pokračoval směrem k pacifickému pobřeží, ale to už je další kapitola mé jihoamerické cesty.