Z politických důvodů mají západní turisté cestu do Tibetu dosti problematickou. Na hlavních trasách a silnicích stojí četníci a bez permitu neproklouzne ani myš. Ale proč bychom platili, když existují místa, kudy se dá proklouznout bez placení?

Zdarma? Jen pěšky!

Důvod izolace Tibetu od západního vlivu mi není zcela jasný. Turisté např. smějí legálně cestovat z Deqinu do Lhasy a zpět, jenže zatímco Číňan zaplatí za lístek na autobus 200 yuanů, my musíme zaplatit částku pětadvacetkrát vyšší. A právě onen rozdíl činí vládou vyžadovaný "permit". Možná ale existuje i jiný druh permitu např. na treking.

Četníci kontrolující permit hlídají hlavní silnice spojující hraniční města jiných provincií s Tibetem. Jakmile je člověk uvnitř, tak už se o něj nikdo nezajímá. My jsme se do Tibetu dostali pěšky přes hory, což je nejjistější a možná i nejhezčí varianta. Prý ale existuje i jiná možnost: v Deqinu se údajně vyskytují naháněči na tzv. "magic bus". Kouzlo autobusu spočívá v tom, že turista je během policejní kontroly ukryt kdesi uvnitř autobusu. O magickém autobusu víme ale pouze z doslechu, takže jeho existenci a úspěšnost nemůžeme potvrdit. V Deqinu jsme se kolem autobusového nádraží procházeli asi dvě hodiny, ale nikdo nám magic bus nenabídl.

Trek z Chawalungu do Bitu

Nenáročný trek do Tibetu vede podél řeky Salweeny. Autobusem lze dojet až do městečka Binzunglo. Odtud vede kamenitá cesta (90 km) do prvního tibetského města Chawalung. My jsme šli částečně pěšky, částečně jsme jeli zásobovacím truckem. Hned za Binzunglo jsme viděli krásné dřevěné sruby kolem cesty. Žijí zde lidé kmene Nu, kteří stále loví pomocí samostřílu. O pár kilometrů výše už zdobí svahy tibetské domky z kamene s plochou střechou.

Z Chawalungu do Bitu vede velmi jasná cesta. I dnes po ní stoupají karavany koní. Nyní ale nepřeváží čaj a sůl, ale zásobují krámky v odlehlých vesnicích. Zhruba šedesátikilometrovou trasu jsme v pohodě ušli za tři dny. První noc jsme strávili ve vesnici Gé-B a druhou v Lá-D. Spali jsme v tibetských domkách vesničanů téměř zadarmo, ale jídlo jsme si museli přinést vlastní. Zdroje vesničanů jsou opravdu omezené. Kdybychom nic neměli, tak by nás hlady pojít nenechali, ale ječná campa se slaným čajem není zrovna výživné jídlo. Nejvíce se nám osvědčila tato kombinace: konzervu lančmítu jsme táhli na zádech a nudle jsme si koupili v místním krámku.

Nepříjemné překvapení čeká na cestovatele v cílové vesnici Bitu. Vesnice je totiž vzdálená 125 km od nejbližšího tibetského města Zuogong, ve kterém již jezdí autobusy. Ze Zuogongu lze pokračovat autobusem dále do Tibetu a nebo naopak zpět do Yunnanu či Sečuánu. Místní lidé jezdí tuto trasu z Bitu do Zuogongu v náklaďáku za 50 yuanů, ale na turisty jsou smluvení. Turisté (až čínští a nebo zahraniční) jsou donuceni najmout si džíp za 1000 yuanů (asi 3000 Kč). A nebo mohou jet také náklaďákem, ale za stejnou, velmi předraženou cenu 1000 yuanů. Další možností je čtyřdenní pochod vyprahlou krajinou...

Jiné varianty

Původně jsme zamýšleli zcela jiný trek, a to náročnější přechod zasněženého sedla mezi městy Chawalung a Deqin. Kdyby se nám tento trek zdařil, ušetřili bychom si tři dny v autobuse, které jsme později museli absolvovat při návratu do Yunnanu. Neměli jsme však ani mapu ani žádné další informace o této málo prozkoumané oblasti. V Číně se totiž shání informace či mapy v angličtině velmi těžko. Kdo neumí čínsky má zkrátka smůlu. V době naší návštěvy byl teprve začátek května a na svazích vysokých hor stále ležel sníh. Bohužel jsme neměli dostatečné vybavení na bivakování ve sněhu a proto jsme byli závislí na vesnicích, které jsou po cestě. Ale kde jsou a jak jsou od sebe daleko?

Rozhodli jsme se, že si na trek mezi Chawalungem a Deqinem najmeme místního průvodce. Jenže jak si ho domluvit, když se nikdo nenabízí a nikdo nemluví anglicky? Navíc byla zrovna sklizeň a všichni schopní muži měli plné ruce práce. Proto na nás "zbyli" dva sotva odrostlí puberťáci, kteří jediní byli ochotní s námi jít. Jenže se brzy ukázalo, že jsou to lenoši a ochlastové a tak jsme jim dali padáka. Později jsme zjistili, že to byli i podvodníci, protože místo na Deqin nás vedli do Bitu :-(. Co se dá dělat, člověk prostě občas potká i špatné lidi.

Další možností je vyrazit na trek z Deqinu. Lze obejít posvátnou horu Meili Xue Shan a stejně jako pilgrimové dorazit do Tibetu. Určitě je možností ještě více. Více info o zajímavém treku kolem jory Meili Xue Shan je zde: http://www.summitpost.org/mountain/rock/153152/meili-shue-shan.html

A jaké zkušenosti máte vy?Máte nějakou jinou zkušenost s trekováním do Tibetu? Napište nám své zážitky do diskuse pod článkem!

Text: Petra Bielinová a Karel Wolf, e-mail: karel.wolf@kolemsveta.cz