Žralok: přízrak z hlubin

Sedím na boku malého gumáku v Indickém oceánu, se kterým houpají vlny. Hladinu sem tam prořízne hřbetní ploutev žraloka, který si připlul pro námi připravenou návnadu. Tělo pevně svírá morký neopren, ale sevření žaludku je mnohem silnější. Naposledy kontroluji podvodní pouzdro s fotoaparátem, snažím se najít v ústech slinu na vyčištění si masky. Beru automatiku do úst, v hlavě mi naposledy proletí rady zkušenějších pardálů: "hlavně jim nedej znát, že se bojíš nebo jsi nervózní, vycítí to a půjdou po tobě" Jak to jen udělat, pomyslím si. Three. Two. One. GO!!! Už to je deset let, co jsem takto šel poprvé ke žralokům a nevěděl, co mě tam čeká. I já měl tenkrát strach. A strach je to, co přivedlo žraloky na pokraj vyhynutí. Strach lidí z neznáma. Deset let potápění se žraloky mě naučilo tomu, že oni nejsou ve vodě z toho důvodu, aby napadali každého člověka co vleze do vody. Jsou to jen top predátoři ve svém domově, kteří tam patří.